Naučit se věřit a nechat lidi jít

Věřit a nebát se budoucnosti

Skoro před rokem se mi rozbil svět. Z vteřiny na vteřinu se všechny sliby a přání proměnily v pouhá slova, která jako by si už nikdo nepamatoval. Postupně jsem se se svou optimistickou povahou přesvědčila, že to ještě není tak hrozné a vše jsem potlačila a začala věřit, že se to obrátí. Věřím na to, že pokud si něco opravdu přejete tak to dostanete.

Začal mi znova psát a já se do toho kruhu, který následoval celý rok, nořila čím dál víc. A pořád dál a dál jsme si přála být šťastná. Nijak jsem to nespecifikovala, ale mělo to být s ním.
Potom jsem za ním odjela do Madridu a počáteční zklamání se proměnilo ve štěstí a naději, která se bohužel s nemocí i dálkou pomalu začala opět vytrácet. Březen se pomalu změnil v duben a můj optimismus slábl spolu s mou vírou.

Nový začátek a starch z neznáma

Začátkem dubna, ale přišel někdo, koho jsem ani ve snu nečekala. Poznala jsem F. a on mi od prvního dne dokazoval, jak skvělý a hodný je. Měla jsem obrovský strach, přišlo mi, že pokud se zamiluju, poruším přesně to, co porušil S. a nebudu o nic lepší. Bála jsme se opustit minulost pro lepší budoucnost a bála jsem se, že mi F. také zlomí srdce. Nebo hůř já jemu.

S každou další schůzkou, každým pohledem a dotykem jsem, ale jeho lásku chtěla víc a víc. Nevěděla jsem jestli si tím hojím rány nebo své ego, říkála jsem si jak hrozná jsem a ze začátku hrozně moc porovnávala. S. byl velká první láska. Láska jak z filmu, vášnivá a hrůzostršná a stejně jako v knihách, byla odsouzena k expiraci. Stálo nám hodně věcí v cestě. U F. jsem měla pocit, že chybí ta veliká vášeň a veliká gesta, že je to tak pozvolné. Až později jsem pochopila, že tím to je tak pravé.

Každý den, už několik měsíců, má se mnou trpělivost. Ze začátku, že se bojím a potřebuju čas a zahojit si rány. Teď s jakýmkoliv mým blázněním. Miluje mne obyčejnou, nenamalovanou. Všechna důvěra k němu přišla pozvolna až skoro neviditelně, postupně jsem se přestala bát a začala v něj věřit.

Odpoutání

S S. jsem byla ještě dlouho v kontaktu, snažili jsme se být kamrádi, já se nedokázala odpoutat, bála jsem se, že se pak nedozvím, jak na to je zdravotně. F. o něm věděl. S. měl tu schopnost, jako pan Božský v Sexu ve městě, vždy přijít, když jsem byla šťastná. Také se nechtěl odpoutat. Já to už, ale nakonec nezvládla a zbavila se dalšího strachu, strachu, že o něj definitivně přijdu.

A odpoutala se, protože i když je to možná jedna z nejtěžších věcí v životě, je důležité umět nechat lidi jít. Ať už jde o kamarády ze setrvačnosti nebo staré lásky, které svým způsobem budeme vždy milovat. Protože pokud opravdu něco moc chceme, tak to dostaneme, pokud dokážeme věřit. Možná to jen nedostaneme, tak jak to čekáme.

Naucit-se-verit-a-nechat-lidi-jit

 

Napsat komentář